Alta Via 4 – průvodce: etapy, chaty a ferraty

Alta Via 4 v kostce

• Lokalita: Dolomity, Itálie – start San Candido, cíl Pieve di Cadore
• Značení: Značení samotné trasy je slabé (červené trojúhelníky s nápisem AV4) – viděli jsme ho jen několikrát. Jednotlivé úseky, které trasa spojuje, jsou však výborně značeny červeno-bílými pásy.
• Omezení: sezónní (ideálně konec června – září), během sezóny bude některé chaty nutné rezervovat předem
• Fyzická/kondiční náročnost: 5/5
• Technická náročnost: 4/5

Túra je středně až vysoce náročná – vede skalnatým terénem s exponovanými pasážemi. Náročnost výrazně závisí na zvoleném stylu. S lehkým batohem a spaním na chatách je schůdnější a komfortnější. Při nošení stanu, vařiče a zásob se výrazně zvyšuje fyzická i logistická zátěž.

• Trvání: 4 dny (18.–21. června 2025)
• Parametry: 90,9 km/+5 621 výškových metrů (podle našeho záznamu z hodinek, včetně odbočky na Torre di Toblin)
• Typ trasy: lineární, z bodu A do bodu B
• Parkování: San Candido (Parcheggio Ovest)
• Mapa trasy: mapy.cz

Etapy v kostce

Naše čtyři dny na trase podle záznamu z hodinek (18.–21. června 2025). Čísla zahrnují odbočku na ferratu Torre di Toblin v první den a neúspěšnou zkratku přes Forcella del Nevaio ve druhý.

Den	Trasa	Vzdálenost	Stoupání	Čas v pohybu
1	San Candido → bivak pod Tre Cime / Cadini di Misurina	28,3 km	+1 855 m	7 h 49 min
2	bivak pod Tre Cime → Rifugio Fonda Savio → Rifugio Città di Carpi → Rifugio Vandelli (Lago di Sorapis)	25,3 km	+1 464 m	7 h 36 min
3	Rifugio Vandelli (ferrata Vandelli) → Forcella Grande → Rifugio Galassi	19,2 km	+1 470 m	6 h 48 min
4	Rifugio Galassi → Rifugio Antelao → Pieve di Cadore	18,2 km	+832 m	5 h 28 min
Celkem		90,9 km	+5 621 m	27 h 42 min

Proč Alta Via 4 – hledání letní výzvy

Nastal opět náš oblíbený čas. Za okny ještě doznívají poslední zbytky zimy a my, zachumlaní v posteli s hrnkem čaje, běháme prstem po mapě Evropy. Hledáme další výzvu na léto. Bude to některá ze známých GR tras? Skye Trail v deštivém Skotsku? Nebo se vydáme víc na jih na Balkán?

Nakonec nám padla do oka Alta Via 4 – méně známá, ale o to dobrodružnější trasa v Dolomitech. Zatímco Alta Via 1 patří mezi klasiky, o „čtyřce“ se toho moc nedozvíš. Jen pár videí, několik stručných blogů, zbytek informací jsme dolovali z italských a anglických fór. Plán byl stejný jako loni: spát ve stanu nebo pod širým nebem. Našli jsme jen jednu osobu, které se to na této trase alespoň částečně podařilo.

Alta Via 4 není běžná túra. Na 91 kilometrech nastoupáš téměř 5 600 výškových metrů, a to v technickém terénu s exponovanými úseky, kde je ferratový set nutností. A tady byl háček. Naše zkušenosti? Na bodu mrazu. Já jedno odpoledne na skalkách, přítelkyně naprostá premiéra. Spoléháme aspoň na zkušenosti z umělé stěny. Klikám na MTHIKER e-shop, objednávám ferratový set a můžeme vyrazit.

Den 1 – San Candido, Rifugio Locatelli a ferrata Torre di Toblin

Všechny věci sbalené, vyrážíme

Po zhruba deseti hodinách cesty se konečně dostáváme přes rakousko-italské hranice a vítají nás známé výhledy. Přijíždíme k večeru, a tak ještě rychle kupujeme něco k jídlu a hledáme místo, kde bychom složili hlavu.

Daří se nám najít jedno místo kousek za městem San Candido. Podle počtu kempařů jde o poměrně známé místo na přenocování – sešlo se nás tam asi pět aut a dvě motorky. Přesto tu panovala tichá a respektující atmosféra.

Místo působí poklidně, obklopené stromy, a jen pár metrů odtud zurčí ledový horský potok, který by si odvážlivci klidně mohli vybrat i ke krátkému otužování. My jsme po dlouhé cestě tu odvahu už nenašli, ale přírodní kulisa byla dokonalá.

Batohy na záda, cesta může začít

Ráno bylo rychlé. Nevypočítali jsme si to s vodou, a tak ještě dokupujeme poslední tekutiny a třídíme stravu. Jídlo máme přibližně na 4–5 dní. Většinou s sebou nosíme klasiku: tuňákové konzervy, tortilly, dehydrovaná jídla, oplatky, něco sladkého a slaného na zakousnutí.

Je krátce před devátou a my jsme konečně s batohy na zádech. Vydáváme se lesní stezkou podél silnice, kolem našeho místa na spaní, směrem k městu Sexten (Sesto). Horský potok a stíny vysokých stromů nás doprovázejí a poskytují úkryt před vysokými teplotami v údolí.

Improvizace hned na začátku

Zhruba v polovině cesty k zmíněnému městu odbočíme směrem na jih, do údolí Valle Campo di Dentro, a po chvíli přicházíme k Rifugio Tre Scarperi. Dáváme si cappuccino a vychutnáváme si výhled na stoupání, které nás čeká – a které vypadá o něco hrozivěji s plnými batohy.

Celou cestu mě však provázel zvláštní pocit, že jsem něco zapomněl. Až když mi přistála zpráva s fotkou dvou lžic na poličce doma, všechno do sebe zapadlo. Hned mi začala v hlavě šrotovat otázka: „Jak teď budeme jíst tuňáka, kaše a dehydrované večeře?“

Naštěstí nás po cestě čekalo několik chat, tak jsem doufal, že to nějak vyřeším. Zkusil jsem vysvětlit situaci už na první, úspěšně. Ochotně mi darovali jednu lžíci, a tak po krátkém občerstvení se vydáváme vstříc mohutným horám.

Dnes se k obědu podávají výškové metry

Konkrétně čtyři kilometry a téměř 800 výškových metrů. Stoupáme klikatými cestičkami do prudkého kopce a co chvíli se zastavujeme a doplňujeme tekutiny. Překonáváme horské bystřiny, kamenné schůdky a tu a tam pár řetězů k jištění.

Zpočátku se ještě skrýváme před sluncem v porostu stromů, ale výš nás už nic nechrání. Hledáme každý kousek stínu, kde bychom mohli složit hlavu. Ze kšiltovky namočené v ledové vodě se po nasazení na hlavu doslova kouří a do deseti minut je jako vytažená ze sušičky.

Po téměř třech hodinách jsme nahoře, zpocení tak, že by nás mohli ždímat, ale s královským výhledem. Batohy házíme na zem, vytahujeme plechovku Red Bullu jako malou odměnu a kocháme se božskými panoramaty. Sedíme ve 2 500 metrech nad mořem a spolu s německými důchodci si vychutnáváme pohled na Tre Cime v celé jeho kráse.

Zavřená chata – žádný problém

Nám už pomalu začínají hrát muzikanti v břiše, a tak se vracíme na stezku a pokračujeme k Rifugio Antonio Locatelli. Cesta vede po vyšlapané kamenné stezce s otevřenými výhledy na celou krajinu.

Přicházíme k chatě a čeká nás tu nepříjemné překvapení. Jsme tu ještě před začátkem turistické sezóny a menší davy turistů si vybírají svou daň – chata je ještě v rekonstrukci. Nám to však nevadí, aspoň můžeme odlehčit batohy. Vybíráme naši osvědčenou klasiku – tortilly, tuňák v konzervě a pomazánku, všechno nakombinujeme, zavineme a máme náš michelinský oběd.

Test vybavení naostro

Dnes nás původně neměla čekat žádná ferrata, ale když vidíme ostatní ve ferratových setech s helmami na hlavě, rozhodneme se to alespoň otestovat. Vybíráme jednu z nejkrásnějších ferrat v okolí – Torre di Toblin, na mapě označenou úseky C a B. Nástupovka od chaty je krátká, zato trochu prudká a s plnými batohy dá zabrat.

Už odsud jsou výhledy krásné, ale my obcházíme vrchol z druhé strany a nastupujeme na první lavičky a žebříky. Ferrata je zábavná, vzdušná, mírně náročná na ruce a určitě ne pro lidi, kteří se bojí výšek. Zhruba v polovině trasy je jeden náročnější úsek, který dá zabrat našim naloženým batohům, a když se podíváme na hodinky, rozhodneme se otočit, abychom mohli dojít do cíle ještě za světla.

Ferratu na Torre di Toblin jsme původně vůbec neměli v plánu. Objevili jsme ji až cestou, když jsme viděli ostatní turisty s výstrojí. Kdybychom to věděli dřív, určitě bychom ji zařadili jako součást treku, protože výhledy z vrcholu musí stát za to. Ne nadarmo během první světové války sloužil tento vrchol jako rakouská pozorovatelna.

Vracíme se zpět k refugiu, kde jsme obědvali, a Tre Cime se rozhodneme obejít zprava – po oficiální trase Alta Via 4. U chaty Malga Langalm doplňujeme čerstvou vodu a pokračujeme ještě asi hodinu směrem ke známému místu Cadini di Misurina.

Vyhlídku sice známe, ale tentokrát ji raději obcházíme. Nechce se nám stát ve frontě patnácti lidí kvůli jedné fotce. Raději si dojdeme kousek dál a vychutnáme si večer v tichu. Odpojíme se tedy od stezky a klesáme západně o 50 až 100 výškových metrů.

Fine dining na karimatce

Přicházíme právě včas na západ slunce. Z batohu vytahujeme dehydrované boloňské špagety a jde se vařit. Netrvá to dlouho a už sedíme na karimatce, cpeme se a vychutnáváme si poslední dopadající paprsky slunce na Tre Cime a okolní kopce. Všechno kolem se ponořuje do jemného oranžovo-růžového světla a ticho je přerušováno jen syčením vařiče, kde se připravuje druhé kolo večeře – oplatky.

Do kopců se pomalu vkrádá chlad, je čas se obléknout a začít rozkládat stan. Věci naházíme dovnitř ještě předtím, než spadne rosa, a zalezeme do spacáků. Hlavou mi problesklo, že bych mohl fotit noční oblohu, ale tak rychle, jak přišla, i zmizela – někde daleko ve tmě, v pohodlí péřového spacáku.

Den 2 – Rifugio Fonda Savio, Rifugio Città di Carpi a Lago di Sorapis

To pravé dobrodružství teprve začíná

Budíme se se svítáním, jemně rozlámaní, jak už to po první noci ve stanu bývá. Chvíli ještě ležíme ve vyhřátých spacácích a když už sluneční paprsky probleskne i k nám, dáváme se do pohybu. Stan je celý od rosy, ale svůj účel splnil. Ruce jsou sice ještě trochu ztuhlé a oči napůl slepené, ale pomalu se rozjíždíme. Balíme věci, vaříme ovesnou kaši s oříšky a před sedmou už vyrážíme s očekáváním, co nám dnes hory připraví.

Vracíme se na včerejší stezku, která nám tentokrát přichystala hlavně psychologickou výzvu. Na mapě je tento úsek označen jako ferrata obtížnosti B – ve skutečnosti jde o lehkou jištěnou stezku, která je však místy pořádně úzká, často jen 30 až 50 centimetrů. Tam, kde stezka končí, začíná strmý svah – 200 až 300 výškových metrů jako nic.

Na první pohled se to může zdát jako procházka, ale s plně naloženými batohy nám to dává pořádně zabrat. Jako bonus máme celou dobu pocit, že ten, kdo rozhodoval, které úseky zajistit a které ne, si prostě házel mincí. Najdete tu totiž množství pasáží, kde jištění končí bez logiky, další začíná až za pár metrů, nebo tu není vůbec – právě tam, kde by se docela hodilo.

Krok zpět může znamenat dva kroky vpřed

Na rifugio Fonda-Savio přicházíme před osmou, právě včas na druhé kolo snídaně a kávičku s výhledem. Na tuto ranní pohodičku na chatách jsme se po loňském roce těšili nejvíc. Malé okamžiky, kdy ti čerstvé pečivo, šunka, sýr a cappuccino dokážou udělat den. Díváme se do map a oficiální trasu se rozhodneme zkrátit přechodem přes sedlo Forcella del Nevaio.

Dostáváme se pod sedlo a překvapí nás sněhové pole natažené až k vrcholu hřebene. Vydáváme se po stopách dvou turistů před námi a podaří se nám vystoupat zhruba do tří čtvrtin stoupání, kde zastavujeme a rozhodujeme se vrátit zpět na chatu a tento úsek obejít.

Máme na nohou jen naše klasické trailovky, které používáme na dlouhé přechody hlavně kvůli komfortu. Tady by se však hodily mačky a nezašel by ani cepín. Ztrácíme tak zhruba dvě hodiny a z našeho původně odpočinkového dne nic nebude. Později si vzpomenu na krátký text, který jsem viděl u Lenky Poláčkové těsně před trekem: „Mountain has no brain – use your own.“

S pokorou zpět na značku

Od chaty vede původní trasa přes tři sedla, všechna ve výšce zhruba 2 400 m n. m. Po sněhu ani stopy – celý den jsou vystavena slunci. Stezky jsou opět úzké, kamenité a klikatí se cestou nahoru. Je proto dobré mít nasazenou helmu, abys se vyhnul padajícím kamenům od turistů nad tebou.

Odpolední bouřky tu bývají nevyzpytatelné, a tak raději přidáme do kroku. Ve stoupání máme nohy jako z olova, ale představa teplého jídla nás žene dopředu. Na posledním sedle si dáváme krátkou pauzu, jen tolik, abychom se nadechli a zkontrolovali, kolik ještě zbývá. Rifugio Città di Carpi je už na dosah.

Přicházíme krátce před jednou – zpocení, žíznivní, hladoví. Žízeň hasíme plechovkou Coca-Coly, která v tu chvíli chutná lépe než pivo po maratonu. Na stole přistávají pomodoro těstoviny a tradiční „dotuk“ v podobě tuňáka s tortillami. Na trávě u chaty sušíme stan, doplňujeme vodu a díváme se do mapy, co nás ještě čeká.

Na dobrou noc ještě trochu do kopce

Na první pohled to vypadá nadějně – už „jen“ 10 kilometrů do cíle. Ale jakých? Prvních osm kilometrů krásně klesáme až k hlavní silnici, na úroveň 1 327 m n. m. Všechno jde jako po másle, ale pak… pak si to na závěr dne pořádně okořeníme.

Usmívá se na nás výstup 700 výškových metrů na posledních dvou kilometrech. Ó ano, Lago di Sorapis není jen tak zadarmo. Nic se nedá dělat – sluchátka do uší, na tepovku na hodinkách se raději nedívat a jde se. Poslední dva kilometry byly jedny z nejnáročnějších.

Jsme úplně vyždímaní, ale představa postele a sprchy nás žene vpřed. Po hodině vítězoslavně házíme batohy ze sebe a zmůžeme se jen na posedávání na lavičce před chatou. Až hlad nás nakonec vtáhne dovnitř.

Podvečerní idylka na chatě

Chata oficiálně otevírá až zítra, ale den předem jsme napsali na WhatsApp a s ubytováním nebyl problém (během sezóny určitě doporučuji mnohem dřív). Cena je podobná jako jinde – 30–40 € na osobu, s možnou 20% slevou pro členy alpských klubů. Naše nadšení ze sprchy se však rychle vypařilo, je mimo provoz. Musíme si vystačit s umyvadlem a ledovou vodou. Zavzpomínali jsme na Cestu hrdinů SNP a bereme to vlastně jako luxus.

Pitná voda na chatě není, kupujeme tedy 5 litrů na vaření na večer i celý zítřek. Pramen nás podle informací na trase nečeká a bude tak třeba voda na přibližně 9–12 hodin. Co nás však čeká, je královská večeře: čočkový dhal, oplatky a boloňské napůl. Batohy je třeba co nejvíce odlehčit, zítra to podle všeho bude nejtěžší úsek celé Alta Via 4.

Atmosféra během večera je nepopsatelná, barevné nebe, ticho a hory v pozadí. Jsem tu už potřetí, ale až teď si ten okamžik opravdu užívám naplno. Bez davů, bez spěchu. Nezdržíme se však dlouho, postel volá.

Původně jsme plánovali každou noc spát venku, například dnes, pod závěrečným kopcem někde v lese. Realita je však jiná, trasa je náročnější, než jsme čekali, a postel je zatím zasloužený luxus. Když se naskytla možnost přespat na volné chatě, neváhali jsme. Jsme tu jen tři další turisté, nic přeplněného o to příjemnější zážitek a vlastně úplně nová zkušenost to je.

Den 3 – ferrata Vandelli, Forcella Grande a Rifugio Galassi

Nejtěžší oříšek trasy

Budí nás první sluneční paprsky pronikající malinkým oknem v pokoji. Nebudu lhát, trochu jsme si přispali. Chtěli jsme opustit chatu před šestou, ale podlehli jsme vidině snídaně a poležení o hodinu déle. Sedáme si ke stolu první a nabíráme pocit, že nám někdo chce tento výlet zpříjemnit a osladit život. Na výběr máme několik druhů džemu, čerstvé pečivo, bábovku a krekry. Nechybí ani něco k pití a hrnky kávy.

Posilnění se vydáváme za chatu vstříc dnešnímu dobrodružství. Na úvod nás čeká ferrata Vandelli, jedna ze známých ferrat okruhu kolem jezera. Od chaty je to přibližně na půl hodiny a orientujete se značenou stezkou a později pomocí kamenných mužíků.

Začínáš několika žebříky, kdy se snažíš nabrat přibližně 200 výškových metrů, nic složitého a problém nedělá ani naložený batoh. Žebříky jsou pevné, ferrata je nově přejištěná, nic není uvolněné a tak se cítíme bezpečně a užíváme si i nabízené výhledy.

Výhledy jako odměna

Po dosažení hranice 2 300 se trasa mění na jištěnou stezku s mírným stoupáním. Avšak jištěnou jen částečně. V některých pasážích musíš být velmi obezřetný, soustředěný a dávat pozor na každý krok. Ferrata je v mapách značena obtížností D, ale reálně bych ji hodnotil na takové B+. Myslím, že ten, kdo ji hodnotil do stupnice, připočetl právě zmíněné nejištěné úseky, kdy jeden krok vedle může znamenat konec.

Jednotlivé řetězy jsou číslované a tak víš, kolik přibližně ti ještě chybí ke konci. Je třeba myslet na to, že k závěru jejich hustota klesá a tak to odsýpá trochu pomaleji. To nám však nevadilo, pořádně jsme si tuto vzdušnou trasu užili a nabažili se pohledy do údolí.

Po dvou hodinách se ocitáme na konci ferraty ve výšce přibližně 2 400 m n. m. Odtud začínáme sestup k Bivaccu Comici strmou, kamenitou stezkou, která je místy jištěna lany. Pokud ti ferratový výstroj nevadí, určitě si ho nech, ještě se ti hodí. Cesta se tu dělí na dva směry. Jedna prudce klesá dolů k parkovišti, ale my volíme tu druhou, naši, která pokračuje směrem do sedla Forcella Alta.

Půlka za námi, ta těžší před námi

Sedáme si do trávy, doplňujeme energii suchým obědem a chvíli nasáváme ticho hor. Čeká nás druhá polovina dne a už tušíme, že bude vydatná. I v této části se opakuje ranní scénář. Jištěných pasáží je sice méně, ale jsou v dobrém stavu. O něco méně pohodlné jsou úseky bez jištění, tam alespoň trochu jistoty poskytuje kleč a iluze „měkčího“ dopadu. Ale žádná pohádka to není. Stezka je úzká, štěrková a místy značně poškozená – asi na třech úsecích ji narušil sesuv.

Na první pohled vypadá tato etapa nenáročně, ale zdání klame. I bez velkého stoupání či klesání dokážou časté změny terénu pořádně vyčerpat. Výhled se přitom téměř nemění a obzor v dálce, kam se máme dostat, zůstává stejně vzdálený.

Chata právě včas

Konečně jsme tu, Forcella Grande, na hodinkách ukazuje jen půl druhé, ale my máme pocit, jako bychom šli celý den. Mraky se pomalu převalují přes vrcholy, kolem nás pobíhají sviště a my už myslíme jen na jediné – odpočinek. Zbývá poslední úsek, něco přes kilometr s klesáním 450 metrů. Nemluvíme, jen mlčky a pomalu, krok za krokem, sestupujeme.

Pohled na chatu je jako vykoupení. Zouváme boty a svalíme se na měkký, anglický trávník uprostřed lesa. To a dvě plechovky Coca-Coly, nic víc jsme v tu chvíli nepotřebovali. Za chvíli z chaty vyběhne malý pejsek, za ním dvě děti. Vypadá to, že spolu s mámou tu stráví léto na horské chatě. Tiše jim trochu závidím.

My už máme pro dnešek dost. Podle radaru se blíží bouřka a začínáme plánovat, co dál. Hlavou nám běhá myšlenka ukončit trasu dřív. Zítra je před námi ještě jedno náročné sedlo s ferratou a dlouhý sestup. Vidina civilizace je však na dosah, od této chaty by to byly jen tři hodiny chůze do údolí.

Příloha k hlavnímu chodu

Nakonec to nevzdáváme. Voláme na chatu vzdálenou ještě hodinu a půl stoupání. Oficiálně otevírají až zítra, ale z druhé strany se ozve přívětivý hlas se silným italským přízvukem. Můžeme přijít, něco se pro nás najde. Dáme si jeden sendvič na posílení, bereme batohy a vydáváme se vstříc stezce pod Monte Antelao.

Rifugio Galassi, kam dorazíme krátce po 18:00, leží přímo pod touto třítisícovkou – druhým nejvyšším vrcholem Dolomit. Často bývá výchozím bodem pro alpinisty, dnes však poskytne útočiště nám a ještě jednomu turistovi z Brazílie.

K večeři si vaříme poslední dehydrované jídlo a zapíjíme ho plechovkou Fanty. Unavení mlčky sedíme a pozorujeme, jak se mlha přelévá přes okolní vrcholy.

Na chatě mimo sezónu podle všeho funguje útulna, ale blíže to nezkoumáme. Stan jsme pro dnešek zavrhli. Zřejmě by se dal rozložit v sedle nad chatou, ale před zítřkem se chceme dobře vyspat a v noci navíc hlásí bouřku. A když k tomu připočteme teplou sprchu, která nás tu čekala… co víc si přát?

Den 4 – ferrata Antelao, ledovec a Pieve di Cadore

Kolem ledovce k cíli

Radar měl pravdu. V noci pršelo, a tak ranní sluneční paprsky vystřídalo bílé mléko husté mlhy. Narychlo si vaříme ovesnou kaši a dáváme se do pohybu. Mlhu necháváme za sebou až kousek nad chatou, kde se poprvé nadechneme jasného rána a konečně vidíme alespoň obrysy kopců, které nás dnes čekají.

Nástup k ferratě i samotný výstup nám zaberou přibližně hodinu – 2 kilometry a 560 výškových metrů. Závěrečné metry vedou téměř kolmo vzhůru, jako po šikmé kamenné střeše, kde se držíme ocelových lan a vlhkých skal. Místy nám zkříží cestu sněhové pole, ale nic složitého. Ferrata je ve výborném stavu a – na rozdíl od předchozích úseků – je jištěna po celé délce.

Na vrcholu nás čeká zasloužená odměna – výhled na ledovec Ghiacciaio Superiore dell’Antelao a kouzelně modrá jezera, která vznikla z jeho tajícího ledu. Výhledy nám však dnes kazí přelévající se mlha, a tak po krátké pauze pokračujeme v cestě.

Už chybí jen vyklesat 2 000 výškových

Za ledovcovými jezery si ještě na několika úsecích necháváme nasazený ferratový set, ale hodinu od vrcholu nás čeká už jen prudká lesní stezka. Pomocí holí se snažíme ulevit kolenům a kolem jedenácté jsme u Rifugio Antelao. Dáme si rychlou kávu, sladký koláček a naposledy kontrolujeme trasu.

Jsme téměř v cíli, ale čeká nás ještě poslední úsek do Pieve di Cadore. Přidáváme do kroku, abychom stihli autobus. Stezka je upravená a jde se po ní jedna radost. Konečně si můžeme dovolit zpomalit a vnímat okolí. Krátce před cílem se trasa stáčí do tichého lesa a my konečně máme prostor i v hlavě. Promítáme si, co všechno jsme za poslední dny prožili, které úseky nás potrápily, co nás překvapilo a co bychom možná příště udělali jinak.

Do cíle přicházíme téměř na vteřinu přesně – unavení, ale šťastní. Jízdenky jsme koupili předem během sestupu a už se jen vezeme. S krátkou zastávkou v Cortině se v šest hodin večer vracíme zpět k autu v San Candido.

Často kladené otázky o Alta Via 4

Kolik dní trvá Alta Via 4?

Prošli jsme ji za 4 dny (18.–21. června 2025). Podle našeho záznamu z hodinek to bylo 90,9 km a +5 621 výškových metrů, včetně odbočky na ferratu Torre di Toblin. Trasa je lineární, z bodu A do bodu B.

Jak náročná je Alta Via 4?

Fyzická náročnost je 5/5 a technická 4/5. Trasa vede skalnatým terénem s exponovanými pasážemi a velká část stezek je nejištěná, takže tam, kde stezka končí, začíná strmý svah. Náročnost výrazně závisí na stylu: s lehkým batohem a spaním na chatách je to komfortnější, se stanem, vařičem a zásobami se výrazně zvyšuje fyzická i logistická zátěž.

Potřebuji ferratový set a helmu?

Ano, ferratový set je na trase nutnost a helma se hodí i kvůli padajícím kamenům. Ferrata Vandelli je v mapách označena stupněm D, my jsme ji hodnotili spíš jako B+, ale s nejištěnými úseky, kde je třeba každý krok soustředěně. Ferrata na Antelao poslední den je jištěna po celé délce. Ferrata Torre di Toblin (úseky C a B) byla pro nás odbočka navíc. Před trasou jsme měli jen minimální zkušenosti (skalky, umělá stěna), proto ferraty vyzkoušej předem.

Kde Alta Via 4 začíná a končí a jak se vrátit?

Start je v San Candido, cíl v Pieve di Cadore. Autem můžeš zaparkovat v San Candido (Parcheggio Ovest). Zpět jsme jeli autobusem z Pieve di Cadore přes Cortinu do San Candido a jízdenky jsme koupili předem během sestupu.

Kdy je nejlepší čas na Alta Via 4?

Od konce června do září. Na začátku sezóny mohou být chaty zavřené nebo v rekonstrukci (Rifugio Locatelli) a některé otevírají oficiálně až později. V červnu jsme narazili i na sněhové pole pod sedlem Forcella del Nevaio, kde by se hodily mačky a cepín.

Kde spát a je třeba rezervovat?

První noc jsme spali ve stanu pod Tre Cime, druhou v Rifugio Vandelli a třetí v Rifugio Galassi. Chaty stojí kolem 30–40 € na osobu, členové alpských klubů mají možnou 20% slevu. V sezóně rezervuj předem, mimo ni stačilo napsat den předem na WhatsApp. Vhodné místo na stan se hledá těžko, zvlášť když jsi po dnech úplně vyčerpaný.

Kde doplnit vodu?

U Rifugio Vandelli není pitná voda, kupovali jsme 5 litrů na vaření na večer i na celý další den. Podle informací na trase není třetí den pramen, vodu je třeba na přibližně 9–12 hodin. Čerstvou vodu jsme doplňovali u chaty Malga Langalm.

Je trasa dobře značená?

Značení samotné Alta Via 4 je slabé (červené trojúhelníky s nápisem AV4, viděli jsme je jen několikrát). Jednotlivé úseky, které trasa spojuje, jsou však výborně značeny červeno-bílými pásy. Mít s sebou mapu nebo GPX je nezbytné.

Co si zabalit?

Ferratový set, helmu a trailové boty; v rané sezóně při sněhu by se hodily mačky a cepín, na sestupy hole. Pokud spíš venku, stan, spacák a vařič. My jsme jedli klasiku: tuňáka, tortilly a dehydrovaná jídla. Výbava z tohoto výletu je pod článkem.

Mapa trasy

Celá trasa na mapy.cz.